Mistrovství světa Xterra, Havaj, ostrov Maui
18.11.2017
Letos se mi podařilo kvalifikovat se na mistrovství světa Xterra (terénní triatlon), které se konalo 29. 10. 2017 na Havaji přesněji na ostrově Maui.
Na cestu se vydáváme již 21. 10 abych se na místě stihla srovnat s 12 hodinovým posunem směrem vzad a přivyknout tělo na +33° vedro a vlhko. Cesta je dlouhá a úmorná, celkem 22 hodin strávených v letadle se 2 přestupy na letišti a to je nejkratší doba cesty, kterou můžete sehnat směr Havaj. Když se po této dlouhé době dostáváme na ostrov Maui, už při výstupu z letadla vím ,že tento závod pro mě nebude jednoduchý, nejsem zrovna teplomil a extrémně teplé počasí není při závodě zrovna můj přítel a tady je k tomu ještě jako v prádelně. No nic, nějak se s tím poperu, Xterra je o tom poprat se s přírodou a nepodělat se ještě doma na kanapi, ehmmm nebo na letšti!?
Pár dní před závodem se strhla tropická bouře, která totálně promáčela trať, zvedla obrovské vlny klasické zalamovačky, které jsou schopné vás semlít a praštit s vámi o dno a to vůbec nevypadá dobře... Promáčená trať by mi ani tak nevadila, ale ty vlny mi dělají veliké starosti. Jako suchozemec na ně nejsem zvyklá a vlastně tady na ně nemáme ani kde natrénovat, snažím se tedy okoukat a trochu zjistit jak se v tom plave u místních borců, abych se při závodě neutopila. Ještě dva dny před závodem se vlastně neví jestli nás do moře pustí a spekuluje se o duatlonu.
Přichází den D, a je rozhodnuto, matka příroda se trochu umoudřila, vysušila trať a přemluvila Poseidóna aby zmenšil: ,, volume" na vlnách a tak už ani ty nejsou obrovské, ale pouze velké, mám respekt, ale už se nebojím... Před závodem jsem ve vlnách trochu trénovala a získala větší jistotu.
Atmosféra na pláži kde je start je úžasná, místní šaman rozdává požehnání a celkově jsou všichni naladěni na dobrou vlnu, vše slibuje skvělý byť náročný závod.
A já si začínám uvědomovat, že tady stojím s těmi nejlepšími, že je to mistrovství světa, že je to to o čem jsem v minulosti vlastně jen snila...a ono se to stalo realitou, stojím tu s lidmi tolika národností , které všechny spojuje jedna veliká láska a tou je xterra...životní styl , jedna rodina jeden kmen to je filozofie Xterry.
Start je rozdělen do několika vln,plavecká část je vyměřena na 1,5 km s krátkým výběhem z vody po pláži a následným vrhnutím se zpět do moře což znamená, že vlny je nutné překonat 2x tam a zpět. jako první startuje Elita, ti nejlepší z nejlepších, poté muži a pak ženy. Se skokem do vody ze mne opadá veškerá nervozita a už se soustředím jen na to abych se nenechala zastavit či semlet vlnami, daří se a jako po másle se prokousávám blíž a blíž bójkám, je těžké držet správný směr, trochu nás posouvají mořské proudy a tak je nutné stále si hlídat bóje což trochu znemožnují vlny, je třeba vychytat ten správný moment, kdy jsem nahoře na vlně a rozhlédnout se, kde ta bójka vlastně je, protože přes vlny ty bójky prostě nevidím. Ani se nenaděju a už lezu z vody, obíhám pláž a znovu se vrhám zpět do vody, okolo se začínají objevovat bílé čepičky což značí to, že jsem doplavala pár mužů kteří startovali o 5 minut dříve. Hmm to potěší, valím to dál a říkám si, že to nějak rychle utíká, už se hrabu na pláž, vybíhám z vody a přebíhám opravdu dlooooouhou cestu do depa, kde na mě čeká můj milovaný perfektně připravený a naladěný stroj.
Helma, boty a další krámy, nasedám a šlapu si to vstříc na 33 km dlouhé cyklistické části plné singltracků, těžkých stoupání, hravých a technických sjezdů. Trať je pomyslně rozdělena na spodní a vrchní část, kde spodní část je spíše technická, spousta klopených úseků, kratších tvrdých výjezdů a sjezdů, druhá vrchní část je těžká a hodně kopcovitá. Jede se mi parádně a každého předjíždím, cítím že tohle je můj den, nohy berou, chlapi tlačí, holky jedou to je teda krásnej obrázek. Je šílené vedro, ale zdá se, že mi to nikterak na kole nevadí, snažím se pravidelně pít a doplňovat energii Fyton Raw tyčinkama což se zdá být ideální palivo. Mám pocit, že ze celou dobu jízdy stále jenom předjíždím a předjetá jsem byla jenom pár lidma , převážně chlapama, které jsem v plavání nechala zasebou. Poslední spodní část s mnoha klopenkama a střídačkou výjezdů a sjezdů už cítím mírnou únavu, ale snažím se to nebrat v potaz a jet na plnej kotel!
Konečně se dostávám do depa, rychle přezouvám tretry za moje:,, rychlo botky" a hrnu se depem na běžeckou část, je něco kolem přesného poledne a sluníčko paří jako blázen, cítím jak ze mne vytahuje veškerou sílu co mi ještě zbyla. Zakusuji počáteční kopce, není to žádný zázrak....už sem se cítila i líp! Ale nejsem jedna z těch co se vzdávají a tak si říkám, že se to určitě srovná, že to je jen ten přechod na běh a než si svaly uvědomí, že už na kole prostě nejedu tak jim to malinko potrvá a za chvilku poběžím jak fredka. Ehmmm omyl, možná jsem jako fredka šla, ale spíše jako polochcíplá fredka. Běžecká část má 10,5km namotaných v deštném pralese z čehož je půlka do kopce a ta druhá půlka trochu z kopce s vlnícím se profilem nahoru a dolů s následným závěrečným během po pláži k cíli.
No vraťme se zpět k polochcíplé fredce, co vám budu vykládat, běh mi prostě nevyšel což mě obrovsky mrzí, po kole jsem se pohybovala na cca 6-7 místě, což by byl famozní výsledek, jenže běh mi prostě nebyl souzen. V deštňáku se mi blbě dýchalo, všeobecné dusno mi moc nesvědčilo, možná jsem to i trochu přepískla na kole, nevím každopádně se mi začalo relativně lépe běžet až v druhé části běhu což už je poměrně pozdě...předběhlo mě pár holek a tak jsem zuby nehty bojovala sama se sebou a snažila se to nepos.... ještě víc! Závěrečný běh po pláži je třešnička na dortu, která každého totálně dorazí, v písku se boří nohy, je potřeba běžet co nejblíže moři, kde je písek nejtvrdší a boří se nejméně. Pak už mne čekala jen cílová brána a směsice pocitů.
Na jednu stranu šílená radost a dojetí že jsem tady v cíli, že jsem si splnila další ze snů a na druhou stranu trochu zklamání, že jsem neudržela pozici kterou jsem si vydobyla na kole. Padám únavou na zem a cítím jak mne celé tělo začíná bolet, jak se všechny ty doteď napjaté svaly začínají uvolňovat a bolet, ze země mě zvedá až Romanův vysmátý výraz, že jsem 11, hmmm to není tak zlé to zní dobře! Mé troufalé přání bylo být do 10ky a tohle je jen těsně! Ano bylo to kousíček je to škoda ale 11. místo není tak zlé.
Abych nezapomněla na Romana, jako správný mechanik si taky zazávodil, v sobotu se zde běžel běžecký závod pod hlavičkou Xterra Trail Run, na výběr bylo ze třech tratí 3, 5 a 10 km. Zaběhl si desítku a hádejte co?...vyběhl parádní druhé místo i přes to, že na trati jednou trochu zaváhal a nebyl si jistý jestli běží dobře a jednou zas nevydržel a musel vypustit kohoutek do křoví...já říkám, že pročůral první místo.... ale ani on nejel domů bez Havajské medaile!
Suma sumárum to byl nádherný sportovní výlet, Mauii je překrásný ostrov plný mořských želv, hor, pláží, surfařů,vln, sopek a příjemných lidí. Panuje zde horké počasí s velkou vlhkostí a občasnou tropickou bouří. Je to ostrov tisíce květinových vůní a tropického ovoce. Celkově je Havaj poměrně drahou záležitostí, ale stojí to za to.
Ráda bych poděkovala všem co mě drželi pěsti a fandili, všem kteří seděli u přímého přenosu a čekali až se doplácám do cíle aby mě mohli vidět v cílové bráně, až neskutečně mě překvapilo kolik vás bylo! Moc si toho cením!
Velké dík patří také mému drahému Romanovi, který se stará nejen o mého karbonového miláčka aby byl vždy připraven do boje! Též Romčové sestřičce Janě a Mariánovi za jejich skvělou společnost během celého pobytu a to jak fandili na trase a hnali mě dál! Jardovi Balatkovi, Zdeňku Ornerovi, Vlaďovi Sklenářovi a Helče Erbenové Karáskové za jejich cenné rady!
Nemohu zapomenout na Tomáše Bednáře, který mne skrze celou sezonu připravuje na závody a též mému Pteamu!
Další velké díky bych vyjádřila svým partnerům, kteří za mnou stojí skrze celou závodní sezonu 2017 a to
Pár dní před závodem se strhla tropická bouře, která totálně promáčela trať, zvedla obrovské vlny klasické zalamovačky, které jsou schopné vás semlít a praštit s vámi o dno a to vůbec nevypadá dobře... Promáčená trať by mi ani tak nevadila, ale ty vlny mi dělají veliké starosti. Jako suchozemec na ně nejsem zvyklá a vlastně tady na ně nemáme ani kde natrénovat, snažím se tedy okoukat a trochu zjistit jak se v tom plave u místních borců, abych se při závodě neutopila. Ještě dva dny před závodem se vlastně neví jestli nás do moře pustí a spekuluje se o duatlonu.
Přichází den D, a je rozhodnuto, matka příroda se trochu umoudřila, vysušila trať a přemluvila Poseidóna aby zmenšil: ,, volume" na vlnách a tak už ani ty nejsou obrovské, ale pouze velké, mám respekt, ale už se nebojím... Před závodem jsem ve vlnách trochu trénovala a získala větší jistotu.
Atmosféra na pláži kde je start je úžasná, místní šaman rozdává požehnání a celkově jsou všichni naladěni na dobrou vlnu, vše slibuje skvělý byť náročný závod.
A já si začínám uvědomovat, že tady stojím s těmi nejlepšími, že je to mistrovství světa, že je to to o čem jsem v minulosti vlastně jen snila...a ono se to stalo realitou, stojím tu s lidmi tolika národností , které všechny spojuje jedna veliká láska a tou je xterra...životní styl , jedna rodina jeden kmen to je filozofie Xterry.
Start je rozdělen do několika vln,plavecká část je vyměřena na 1,5 km s krátkým výběhem z vody po pláži a následným vrhnutím se zpět do moře což znamená, že vlny je nutné překonat 2x tam a zpět. jako první startuje Elita, ti nejlepší z nejlepších, poté muži a pak ženy. Se skokem do vody ze mne opadá veškerá nervozita a už se soustředím jen na to abych se nenechala zastavit či semlet vlnami, daří se a jako po másle se prokousávám blíž a blíž bójkám, je těžké držet správný směr, trochu nás posouvají mořské proudy a tak je nutné stále si hlídat bóje což trochu znemožnují vlny, je třeba vychytat ten správný moment, kdy jsem nahoře na vlně a rozhlédnout se, kde ta bójka vlastně je, protože přes vlny ty bójky prostě nevidím. Ani se nenaděju a už lezu z vody, obíhám pláž a znovu se vrhám zpět do vody, okolo se začínají objevovat bílé čepičky což značí to, že jsem doplavala pár mužů kteří startovali o 5 minut dříve. Hmm to potěší, valím to dál a říkám si, že to nějak rychle utíká, už se hrabu na pláž, vybíhám z vody a přebíhám opravdu dlooooouhou cestu do depa, kde na mě čeká můj milovaný perfektně připravený a naladěný stroj.
Helma, boty a další krámy, nasedám a šlapu si to vstříc na 33 km dlouhé cyklistické části plné singltracků, těžkých stoupání, hravých a technických sjezdů. Trať je pomyslně rozdělena na spodní a vrchní část, kde spodní část je spíše technická, spousta klopených úseků, kratších tvrdých výjezdů a sjezdů, druhá vrchní část je těžká a hodně kopcovitá. Jede se mi parádně a každého předjíždím, cítím že tohle je můj den, nohy berou, chlapi tlačí, holky jedou to je teda krásnej obrázek. Je šílené vedro, ale zdá se, že mi to nikterak na kole nevadí, snažím se pravidelně pít a doplňovat energii Fyton Raw tyčinkama což se zdá být ideální palivo. Mám pocit, že ze celou dobu jízdy stále jenom předjíždím a předjetá jsem byla jenom pár lidma , převážně chlapama, které jsem v plavání nechala zasebou. Poslední spodní část s mnoha klopenkama a střídačkou výjezdů a sjezdů už cítím mírnou únavu, ale snažím se to nebrat v potaz a jet na plnej kotel!
Konečně se dostávám do depa, rychle přezouvám tretry za moje:,, rychlo botky" a hrnu se depem na běžeckou část, je něco kolem přesného poledne a sluníčko paří jako blázen, cítím jak ze mne vytahuje veškerou sílu co mi ještě zbyla. Zakusuji počáteční kopce, není to žádný zázrak....už sem se cítila i líp! Ale nejsem jedna z těch co se vzdávají a tak si říkám, že se to určitě srovná, že to je jen ten přechod na běh a než si svaly uvědomí, že už na kole prostě nejedu tak jim to malinko potrvá a za chvilku poběžím jak fredka. Ehmmm omyl, možná jsem jako fredka šla, ale spíše jako polochcíplá fredka. Běžecká část má 10,5km namotaných v deštném pralese z čehož je půlka do kopce a ta druhá půlka trochu z kopce s vlnícím se profilem nahoru a dolů s následným závěrečným během po pláži k cíli.
No vraťme se zpět k polochcíplé fredce, co vám budu vykládat, běh mi prostě nevyšel což mě obrovsky mrzí, po kole jsem se pohybovala na cca 6-7 místě, což by byl famozní výsledek, jenže běh mi prostě nebyl souzen. V deštňáku se mi blbě dýchalo, všeobecné dusno mi moc nesvědčilo, možná jsem to i trochu přepískla na kole, nevím každopádně se mi začalo relativně lépe běžet až v druhé části běhu což už je poměrně pozdě...předběhlo mě pár holek a tak jsem zuby nehty bojovala sama se sebou a snažila se to nepos.... ještě víc! Závěrečný běh po pláži je třešnička na dortu, která každého totálně dorazí, v písku se boří nohy, je potřeba běžet co nejblíže moři, kde je písek nejtvrdší a boří se nejméně. Pak už mne čekala jen cílová brána a směsice pocitů.
Na jednu stranu šílená radost a dojetí že jsem tady v cíli, že jsem si splnila další ze snů a na druhou stranu trochu zklamání, že jsem neudržela pozici kterou jsem si vydobyla na kole. Padám únavou na zem a cítím jak mne celé tělo začíná bolet, jak se všechny ty doteď napjaté svaly začínají uvolňovat a bolet, ze země mě zvedá až Romanův vysmátý výraz, že jsem 11, hmmm to není tak zlé to zní dobře! Mé troufalé přání bylo být do 10ky a tohle je jen těsně! Ano bylo to kousíček je to škoda ale 11. místo není tak zlé.
Abych nezapomněla na Romana, jako správný mechanik si taky zazávodil, v sobotu se zde běžel běžecký závod pod hlavičkou Xterra Trail Run, na výběr bylo ze třech tratí 3, 5 a 10 km. Zaběhl si desítku a hádejte co?...vyběhl parádní druhé místo i přes to, že na trati jednou trochu zaváhal a nebyl si jistý jestli běží dobře a jednou zas nevydržel a musel vypustit kohoutek do křoví...já říkám, že pročůral první místo.... ale ani on nejel domů bez Havajské medaile!
Suma sumárum to byl nádherný sportovní výlet, Mauii je překrásný ostrov plný mořských želv, hor, pláží, surfařů,vln, sopek a příjemných lidí. Panuje zde horké počasí s velkou vlhkostí a občasnou tropickou bouří. Je to ostrov tisíce květinových vůní a tropického ovoce. Celkově je Havaj poměrně drahou záležitostí, ale stojí to za to.
Ráda bych poděkovala všem co mě drželi pěsti a fandili, všem kteří seděli u přímého přenosu a čekali až se doplácám do cíle aby mě mohli vidět v cílové bráně, až neskutečně mě překvapilo kolik vás bylo! Moc si toho cením!
Velké dík patří také mému drahému Romanovi, který se stará nejen o mého karbonového miláčka aby byl vždy připraven do boje! Též Romčové sestřičce Janě a Mariánovi za jejich skvělou společnost během celého pobytu a to jak fandili na trase a hnali mě dál! Jardovi Balatkovi, Zdeňku Ornerovi, Vlaďovi Sklenářovi a Helče Erbenové Karáskové za jejich cenné rady!
Nemohu zapomenout na Tomáše Bednáře, který mne skrze celou sezonu připravuje na závody a též mému Pteamu!
Další velké díky bych vyjádřila svým partnerům, kteří za mnou stojí skrze celou závodní sezonu 2017 a to
ACO Industries k.s., FYTON Jihlava, Autodoplňky Jamar Jihlava a Pteam.Dále děkuji KRAJI VYSOČINA, který mi pomohl celou akci s názvem MS Xterra uskutečnit!!
Tak to je snad vše! Moc všem díky za přízeň a nevzdávejte se! Nevzdávejte žádné ze svých snů! Sněte, věřte, bojujte a ony se stanou realitou. Já se o tom letos v mnoha případech přesvědčila!
