Jánošík Slovak Extreme Triathlon

Aneb jak jsem se stala Ironmankou!   

Od začátků mé triatlonové éry bylo mým velkým snem absolvovat závod triatlonu na dlouhou distanci tedy: 3,8km plavání - 180km kolo a 42,2km běh, a letos v Lednu jsem se konečně rozhodla, že už by letos mohl být ten pravý čas do toho jít. Dlouho jsem volila a vybírala jaký závod si na tuhle velkou chvilku zvolit, všichni mi radili ať napoprvé volím něco snadnějšího a rovinatějšího, prostě tak na otestování, jenže ti co mě znají vědí, že mám ráda obrovské výzvy a proto nic obyčejného pro mě jaksi není dost dobré. V tu chvilku mé oko padlo na Jánošíka, extrémní dlouhý triatlon v Tatrách s převýšení 5600 m a to bylo jak se říká vymalováno...registrováno, zaplaceno!

Možná jsem si ani neuvědomovala co mě vlastně čeká a na co jsem se přihlásila, start závodu v pátek 1.9 přesně o půlnoci, víc jak polovina cyklistické části skrze noc (s doprovodným vozem v zádech) a běh přes nádherné vrcholky Malé Fatry s pořádným převýšením. Po celý čas závodu je nutné sebou mít takzvaný SUPPORT, tedy člověka co vám po vyplavání z vody pomůže z neoprenu, poté za vámi jede autem a víceméně může svítit na cestu v cyklistické části, běh musí absolvovat společně s vámi, kde na vás dává pozor. Jako support jsem si samozřejmě vybrala mého drahého, Romana.
Cílem celého závodu je hlavně dokončit, neřeším čas umístění, protože jde o můj první tak dlouhý závod, je pro mě nejdůležitější ho dokončit, protože každý kdo dokončí něco tak těžkého jako je Jánošík extreme triatlon je vítěz.
A teď již k samotnému příběhu.
Na závod vyrážíme již v pátek ráno abychom stihli včas dorazit do hotelu Boboty, kde se ve 13:00 hodin koná: ,,rodinná rozprava" a vyzvednutí startovních čísel. Vše stíháme bravurně, počasí se tváří zatím nádherně, ale já vím, že večer má přijít obrovské ochlazení a déšť a to mě trochu děsí! Teprve až na rozpravě se dozvídám, že závod byl zařazen do serie Xtri World Tour mezi šest nejtěžších závodů světa jako jsou: Norseman, Swissman, Celtman, Alaskaman a Canadaman! V tu chvilku mě trochu ztuhne úsměv a podívám se na Romana, který na mě hledí naprosto stejným výrazem, no nic, pokrčím tedy rameny a suše prohlásím no co už no, to dáme.
Po rozpravě se přemisťujeme do Námestova k oravské přehradě, místa startu kde si nachystám všechny věci a honem uleháme do auta absolvovat před půlnočním startem trochu spánku, jak jsem očekávala, venku již začíná značně pršet. Daří se nám spát cca 4hodinky než nemilosrdně zařve budík a to znamená, že hodina: ,,H" se blíží, teplota vzduchu klesla na cca 9°C a přehnal se pořádný slejvák, jediné pozitivum tohoto je, že voda bude teplá.
V depu připravuji kolo, navlíkám se do neoprenu, vážu si okolo pasu případnou záchranou svítící bójku a doufám že nebude potřeba, plus další svítící chemické světlo na týl hlavy a testuji vodu, je krásně teplá...hurá, alespoň něco. Z vody mám celkem respekt, nikdy jsem v noci neplavala.
Atmosféra na startu je nádherná, hoří ohnivé louče a mezi závodníky panuje skvělá nálada. Odbije půlnoc a zhruba padesát bláznů se vrhá do černé temné vody, plaveme 3 okruhy, okolo velkých svítících bójí. Mám skvělý pocit, plave se mi nádherně a strašně si to noční plavání užívám. Je to snad lepší než ve dne, po hodině a třinácti minutách lezu z vody jako druhá žena v závěsu za první. Překvapená svým plaveckým časem se rychle snažím přemístit na kolo. Jde to ztuha, než se člověk pořádně oblékne aby nezmrznul tak to i za pomoci supportu chvilku trvá.
Vyrážím tedy na cyklo část, noo jenže hned na prvním kruháku se mi daří vzít jiný výjezd a aniž bych to věděla jedu špatně! Po cca 2 km mě dojíždí auto s tím, že jedu špatně, a tak se zas otáčím a zoufale kroutím hlavou, beru tu správnou otáčku a snažím se to trochu rozjet a čekám až mě dojede Roman s autem aby mi trochu svítil...jenže Roman nikde! Je mi jasné, že zabloudil úplně stejně jako já...no nic já to nevyřeším, musí si mě nějak najít a tak jedu, další kruhák...zase žádná značka...sakra!!! kam mám jet???!!! Zoufalost mi totálně bere síly...na rámu kola mám sice přilepenou samolepku s názvy vesnic a měst, které mám projíždět, ale ty vesnice natož města nikde na značkách nejsou....ale naštěstí v dáli zahlédnu blikající světélko jiného závodníka a nabírám směr. Začátek byl peklo, ale dále už pak značení bylo lepší. Cca po 30 km mě nachází zoufalý Roman...že prý zabloudil :-D To mě konečně kouzlí úsměv na rtech a tlemím se, že to bude asi noční orienťák. Světla auta mi parádně svítí na cestu a tak konečně začínám spokojeně šlapat do pedálů, pozitivní je že neprší! Ehmmmm to jsem zakřikla, protože mě za chvilku chytá slejvák jako blázen, jedu x km v totálním dešti a celá promokám, konečně přestává, ale je nutné se převléct, protože se začínám klepat jak osika a promrzat! Vím že se zase zdržím, jenže riskovat, že promrznu na kost nemohu a tak měním alespoň vrchní díly oblečení. V teple se jede o poznání lépe. Noo jenže to bych nebyla já aby šlo všechno hladce, cca na 70 km se mi ozvaly střevní potíže, vůbec tomu nerozumím, to se mi jen tak nestává...energy-gely nejím a nic jinak než jsem zvyklá jsem neudělala. Pravděpodobně prostě tělo vycítilo můj stress. Ok, takže ztrácím další drahocenné minutky zalezlá kdesi ve křoví, jo to mě fakt baví toto!!! Mám štěstí, že je tma jak v pytli :-D
Teplota se stále drží na cca 10°C,další km už nějak zvládám, občas totálně unavená vyčerpaná se slzami v očích a jen tak, tak s vypětím posledních sil a mocného povzbuzování pořadatelů stíhám STOP TIME v cyklo depu (pokud stop time nestihnete, zastaví vás a nepustí dál na běh a závod tím končí jako nedokončený).
Na běh tedy vybíháme jako předposlední, koho pořadatelé ještě na běžeckou část vpustili, vím že si budu muset máknout abych stihla další Stop Time na 25 km a 34 km běžecké části. Nemám vůbec ponětí jak mé nohy budou běžet po té šílené závěrečné stíhací jízdě na kole. První výstupy se plazím skoro po čtyřech, chytám lehké náběhy na křeče a nedokážu si představit, že tímhle způsobem se tady v horách budu plazit 42 km. Zbouchám tam tedy magnézko a solné tablety abych zahnala křeče, což se daří...huráááá! No a teď ještě něco udělat s tím plazivým tempem, to se naštěstí na vrcholku prvního výstupu mění v seběh, který mi jde, nohy se rozklusávají a začínají konečně dělat to co po nich chci, dobíháme dva závodníky a letíme dál! Roman se mě jen tak po očku ptá co jsem snědla, že jsem se tak rozběhla...odpovídám, že nic že to bude asi vůle dokončit :-D
Noo, jenže se opět ozývají moje střevní potíže a bolest břicha, takže nutná zastávka je nevyhnutelná....ale i přesto se nám daří poměrně slušně stahovat čas a dobíhat nějaké závodníky před námi, stop time na 25 km stíháme s přehledem, rezervou a je vidět, že stahujeme čas. Na občerstvovačce do sebe házím nějaký vývar pár škvarků a slaninu po čemž se rozbíháme do Jánošíkových Diér, nádherná část běhu s žebříky a lávkami, slanina se škvarkama funguje jako olej do motoru a já řadím za pět!
Co se týče náročnosti dalo by se to vylíčit asi tak, že na uběhnutí 9 km máte čas 4 hodiny a máte strach jestli to vůbec stihnete, protože výstup na Velký Rozsutec je masakr! Nakonec to stíháme a zjišťujeme, že se nám podařilo stáhnout cca hodinu a půl, a tak do sebe na 34 km házím opět pár osvědčených škvarků a slaniny, teplota klesla na 5°C a drtíme to dál. Posledních 8 km je utrpením, snad nekonečným!....nikdy bych nevěřila jak může být 8 km tak neskutečně dlouhých a bolestivých. Tělu ani nohám se už moc nechce, břicho se opět hlásí s červenou stopkou, takže se koná další nechtěná zdržovačka.
Poslední stoupání na vrchol Chleb není nijak zvlášť složité, ale pro tak unavené tělo už je to opravdu nekonečné trápení. Z tohoto vrcholu už jen sbíháme do sedla, kde na nás čeká vysněná cílová brána! Neskutečné pocity, bolest, radost, hrdost, euforie....
Stručně můžu říct, že plavání jsem si moc užila, kolo protrpěla, kdy jsem si hrábla na dno svých sil a běh bych přirovnala k té lepší části závodu, paradoxně to čeho jsem se nejméně bála - kolo, pro mě bylo to nejhorší. Ale závod to byl neskutečný, nedá se to popsat, tohle si člověk musí zažít aby to pochopil. Jsem neskutečně ráda, že jsem takový magor, který se pustí do takových věcí, protože tyhle zážitky mi zůstanou navždy a tohle jsou zážitky, které si chci ze života odnášet...plné emocí, překonávání se,radosti štěstí i zoufalství a vyčerpání, ale tohle všechno dohromady je pro mě život který chci žít a který mě baví a naplňuje!
Nicméně nikdy bych tenhle závod nedokončila, kdyby při mě nestál Roman, byl tam po celou dobu závodu, byl tou největší oporou a podporou,a tím největším energiťákem, který jsem mohla mít, když jsem trpěla byl tam aby mě z toho dostal, když jsem se radovala byl tam aby se radoval semnou! A za to mu děkuji! A taky děkuji všem pořadatelům za tak krásný závod s obrovskou atmosférou.....takže, uvidíme se za rok! :-P

Jooo a kdo to dočetl až sem! Tak dík...víím, je to fakt dlouhý...sorry jako :-D :-D..