Jánošík - Extrémní dlouhý triatlon

Jánošík je extrémní závod na dlouhé Ironmanské distanci tedy 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42 km běh, název extrémní nese proto, protože v průběhu závodu každý závodník zdolá převýšení 5800 m, startuje se přesně o půlnoci a do cíle mnozí závodníci dobíhají potmě za svitu čelovek. Je zde velice náročný cyklistický okruh s množstvím těžkých stoupání . Následující horský běh je veden horami skrze Malou Fatru přes Jánošíkovy Diery, Rozsutec, Stoh, Chlieb s cílem ve Snilském sedle. Po celou dobu závodu je povoleno mít s sebou takzvaného: ,, Suportéra" tedy člověka, který je viditelně označen a má povoleno Vám pomoci téměř se vším jako třeba podat jídlo, pití, pomoc s oblékáním a hlavně podporovat psychicky. Na závěrečný běh se tento suportér vydáva se závodníkem a musí absolvovat celou běžeckou část společně, kde je úkolem suportéra na již unaveného závodníka dohlížet aby se mu v náročných podmínkách v horách nic nestalo. Dánský závodník Janik Rosendlung, který jako jediný na světě letos absolvoval celou serii XTriWorld Tour (skupina která združuje ty nejextrémnejší závody světa), prohlásil, že Jánošík je ten nejtěžší ze všech.

Takže k věci, Jánošíka již znám, loni jsem ho absolvovala poprvé a moc se mi líbil a ještě víc se mi líbila valaška, kterou jako trofej dostává první žena a muž, po této valašce jsem hodně snila a zařekla jsem se, že ji letos chci! Ale rozdíl mezi chci a opravdu míti je v tomto závodě neskutečně propastný. Člověk by si řekl, že když už ten závod znám bude to v pohodě, ba naopak v tomto případě je snad lepší nevědomost, protože když si vzpomenu co vše mě čeká, nervozita je obrovská. Snažím se před úderem půlnoci hodně odpočívat a trochu se prospat, ale nervozita mi to moc nedovoluje a tak se převaluji sem tam dokud nenastane čas obléci se do neoprenu a postavit se na okraj černo-černého jezera v Námestově. Atmosfáre je zde jako vždy magická, úderem půlnoci se vrháme do temné vody a čekají nás tři okruhy okolo osvětlených bójek. Plavání beru zlehka s tím, že od půlky do toho trochu víc přitlačím, ale ejhle, ve vodě mi není moc dobře, tělo se brání bolí žaludek a mám pocit, že brzo budu krmit rybičky obsahem svého žaludku, nic příjemného. Ale nejsem tu proto, abych to vzdávala! Já jsem přijela pro valašku a tak bojuji sama se sebou, z vody se nakonec dostávám jako třetí žena o cca 10 minut později než loni. To je velké zklamání, ale mám ještě spoustu času abych s tím něco udělala a tak se za pomoci Romana, který mi děla support oblékám a sedám na kolo, počasí nám letos docela přeje a taky je poměrně teplá noc a není třeba se moc oblékat. Počáteční rovinatější terén je jen úvodem do masakrózních kopců, které se stupňují až do konce celé cyklistické části. Tělo se naštěstí na kole začíná pomalu vzpamatovávat a na cca 30 km už začínám být ve své formě, konečně mě to začíná zase bavit. Na zhruba 65 km předjíždím druhou ženu a to mě nakopává, a dává chuť dohnat i tu první, to se mi daří a na 80 km se v prudkých kopcích dostávám do vedení. Do žil se mi vlévá víc a víc adrenalinu, ale vím, že nesmím zbytečně jančit, závod je ještě hodně dlouhý. A tak držím tempo, vím že v kopcích nesmím polevovat a vím to i ve chvíli, kdy mě na 140 km popadá trochu krize, jedu do kopce nohy mě bolí, bolí mě celé tělo, ale nepřestávám šlapat, dýchat a doplňovat energii RAW tyčinkama od FYTONU, sem tam to proložím kouskem řízečku od maminky.

Do depa přijíždím stále jako první žena s cca půl hodinovým náskokem, rychle se převlékám do běžeckého a společně s Romanem vyrážím vstříc nádherným vrcholkům Malé Fatry. První kopec bolí vždycky nejvíc, než si svaly přivyknou na běh jsou nohy jak z olova a sotva do kopce jdou natož běží, Roman mě nepřestává povzbuzovat a já vím, že jestli letos tu valašku chci tak musím zatnout zuby a běžet co to dá, protože náskok 30 minut je sice zdánlivě velký, ale dá se s naprostým klidem bez problému zlikvidovat pokud by byly holky za mnou výrazně lepší běžkyně. Počasí nám opravdu letos přeje, na mě je až moc teplo, to nemám ráda, moje tělo se rychle přehřívá a nechce se mu. Vyhovuje mi klima v Jánošíkových Dierach, kde je opravdu příjemně, horší už je to zase při výstupu na Velký Rozsutec, ale ty výhledy kolem vynahrazují bolest, která je cítit v každém svalu na těle. Ještě nás čeká výstup na Stoh, Chlieb a hurá na Snilské sedlo kde je cíl. Zdá se to jako kousek, ale tohle je těch nejhorších 8 km které jsou nekonečné a tak moc to bolí! Když už máte pocit, že kopce nemůžou být strmější a prudší oni se ještě více zvednou. Tenhle závod naučí člověka kopce milovat, ale i nenávidět! Snažím se myslet jen na to abych dávala nohu před nohu a moc neztrácela tempo, ale to je v některých chvilkách téměř nemožné, netuším jak daleko jsou holky za mnou, Roman mě nepřestává zabavovat vtípkama abych nemyslela na tu bolest kterou mám momentálně v nohách i hlavě,nohám se vůbec nechce, ale nedovolím aby mě bolest zlomila,zastavila a stále postupuji kupředu, stále se snažím běžet do cíle a kochat se těmi nádhernými výhledy. A nakonec dobíhám do cíle, dobíhám si pro vysněnou valašku, kterou jsem tolik chtěla. Skvělej pocit,ikdyž mi to momentálně ještě moc nedochází, to vždy přijde až chvilku na to.

Večer to člověku vše dojde, ano vyhrála jsem jeden z nejobtížnějších extrémních triatlonů světa, též vyhrávám celou serii Oravaman Extreme Tour, která čítá tři velice těžké závody - Goralman, Oravaman a Jánošík.

Vezu domů vysněnou valašku, k tomu jako bonus bačovskou košili (horní část, místního kroje) a třešnička na dortu je kvalifikace na mistrovství světa v extrémním triatlonu 2019, které se bude konat v Norsku, pod záštitou NORSEMANA což je perla mezi extrémními triatlony, je to matička všech extrémních triatlonů a dostat se na tento závod je velice obtížné. Je to pro mě obrovská čest, a čeká mě náročná příprava!

Nezbývá než poděkovat všem kteří mě podporují a mému drahému manželi Romanovi bez kterého bych do cíle nikdy nedoběhla!