Grizzlyman - extrémní dlouhý triatlon

Když jsem se hlásila na tento závod asi mi ani nedocházelo co mě čeká. Bylo to tak rychlé a spontánní, že se jsem o tom nestihla ani přemýšlet.
První extrémní dlouhý triatlon v ČR... ještě k tomu v Beskydech odkud pochází můj manžel Roman a kde to máme moc rádi, a jako třešnička na dortu prý nejtěžší extrémní triatlon v Evropě.
Ok, tam musím být, bez mrknutí oka se hlásím.
Pořadatelé závodu si na 15.6. připravili opravdu medvědí porci, reálně to vyšlo na: 3,8 km plavání - 209 km cyklistiky a 46 km horského běhu, suma sumárum převýšení 6300 m. n. m.
To, že jsem magor mi začíná docházet až cca týden před startem, kdy se začínám na závod psychicky připravovat. Naštěstí nejsem jediná a basu se mnou drží závodní parťák Martin Buček z MST týmu Jihlava, pro tyhle extrémní třešničky na dortu máme oba velkou slabost.
A tak s Bučkovic dvojkou - rozumějte Martin a jeho drahá polovička Lenka v pozici závodního supportu vyrážíme v pátek směr Frýdek - Místek . Mě na pozici supportu nastupuje již tradičně Roman.
Na sobotu počasí slibuje pekelnou výheň a o to, to bude těžší, absolvovat takový závod v teplotách nad 30°C nebude vůbec lehké! Ubytováváme se, vyslýcháme rozpravu k závodu a budíky nařizujeme na vražedných 3:30 hodin ráno.
V 5 hodin ráno na břehu přehrady Olešná stojí na startu hlouček bláznů, přesněji tedy 28 z toho dvě ženy, popřejeme si hodně štěstí a vrháme se bez neoprenů vstříc 3,8 km plavání, ve třech okruzích vždy s výstupem z vody. Beru to s rozvahou, takový závod se plaváním nevyhrává a tak raději šetřím síly na další disciplíny.
Pro dnešek mám tu nejpříjemnější disciplínu za sebou, a v depu se za pomoci Romana převlékám do cyklistického a vyrážím na cyklistickou část, která čítá 209 km s převýšením 4100 m, dnes se solidně pohoupeme po místních kopcích, čeká nás: Pustevny (1034 m n.m.), Soláň (800 m n.m.), Kasárna (990 m n.m.), Bumbálka (875 m n.m.), znovu Pustevny, Visalaje (788 m n.m.) a nakonec Lysá hora (1324 m n.m.).
Prvních pár ranních hodin se mi jede poměrně příjemně, ale zanedlouho začíná slunce ukazovat svou sílu a spaluje nás všechny na škvarky, jediné plus je, že většina těžkých kopců se jede ukrytá pod stromy, ale i tak musím poměrně často přizastavovat u auta a polívat se studenou vodou a poctivě také vodu doplňovat ...křeče a přehřátí je dneska reálný strašák dne! Koušu kopce co to dá, s rozvahou a respektem, když na 180 km vyjíždím na Lysou horu nohy už mám jak beton a jde to dosti z tuha, chvilku upadám do stavu zoufalosti, když těsně pod vrcholem Lysé hory potkávám závodníka s tretrami v rukách tlačíc své kolo, vím, že v té zoufalosti nejsem sama , i když u mě je, ale asi trochu menší.
Hned jak se nahoře otočím směrem dolů zoufalost je pryč, i když ani ten sjezd už není nic příjemného, celé tělo bolí a já se těším až z kola slezu a obuji běžecké tenisky! Do cíle už je to víceméně houpačka a po rovině, frčí to, ale posledních 5 km je nekonečných,neubývá to a já musím hodně zatínat zuby.
Konečně se dočkám a vjíždím do Wood arény, kde je běžecké depo, předávám kolo Romanovi se slovy, že už ho nechci ani vidět (to kolo), beru běžecké tenisky, dávám si rychlou ledovou sprchu, soukám do sebe vývar a slaninu, protahuji ztuhlá záda. Ledová sprcha byla parádní vzpruha, cítím se skvěle, ani jsem nečekala, že na tom budu tak dobře, těším se na běh, těším se na podvečerní ochlazení.
Dostávám informaci, že jsem na trati jako žena osiřela, druhá žena na běh již nenastoupila...divím se, jelikož plavala i na kole jela famózně a když jsme se míjely na Lysé vypadala, že je na tom velice dobře. No nevadí, já to tu dnes dobojuji!
Nastupuji s úsměvem na běžeckou část která čítá 45 km s převýšením 2200 m.n.m., nohy jdou dobře, a protože pořadatelé mají pocit, že jsme si tu Lysou dneska ještě málo užili začínám stoupat znova na vrchol, tentokrát v teniskách.
Od půlky kopce se těším jak rozkopnu dveře od hospody a koupím si ochuceného nealko-Birella abych neutralizovala sladkost v puse, daří se....akorát ochucený je pouze čepovaný, na to nemám čas, beru tedy neochuceného, není to tak dobré, ale funkci to plní. Sbíhám z Lysé hory s plechovkou Birella v ruce,všude mi to pění a stříká, musím se sama sobě smát, ještě že tu nikdo není, musím vypadat fakt komicky :-D
Dole pod Lysou Horou na mě čeká Roman, doplňujeme vodu, jídlo a magnesium do batůžku, soukám do sebe nutnou dávku slaniny bo to je to nejlepší mazání a vybíhám na další kopec jménem Kykula (996m.n.m),jde to dobře stále se cítím fajn. Stmívá se a nad lesy vylézá měsíc, nádherná obrovská koule je to krásný pocit a já si říkám, že tohle jsou tak silné zážitky pro které to stojí za to dělat!
Nahoře jsem coby dup, dobíhám jednoho závodníka a říkám si že je super že budu mít společnost, ale nebudu, vzápětí mu zase ubíhám...tak nic tak se opět ocitám sama ve tmě, zvuky lesa mě občas straší, ale na druhou stranu je to krásný pocit.
Sama už téměř 18 hodin na trati s přírodou, teď ve tmě, kdy se všechny smysly umocňují,...velký zážitek. Sbíhám na další potkávací místo,Roman se směje, že mě i v té tmě zaručeně pozná protože většina závodníků jde a já stále cupitám lehkým během, tady se Roman rozhoduje, že necháme auto na parkovišti a posledních 22 km poběží se mnou.
Čeká nás poslední výstup na velký kopec, na Ondřejník (890m.n.m), už začínám cítit únavu v nohách snažím se po rovinkách cupitat, ale bolí už i to, nohy mi trochu tuhnou. Pod vrcholem Onřejníku už cítím každý krok, ale vím že do cíle už je to jen zlomek cesty kterou jsem za celý den absolvovala, jsem ráda, že mám teď Romana po boku, pod mraky je vidět bouřka a zvedl se vítr, zvuky lesa zesílily, ale neprší, je stále krásná teplá noc. Na vrcholu trochu bloudíme, přes pokácené stromy nemůžeme najít cestu dolů,ale nakonec se daří a snažíme se seběhnout dolů, seběh je prudký a bolavý,nohy mám na kaši už ani z kopce mě stehna nechtějí moc držet, tělo zlehka protestuje, ale přemlouvám ho aby šlo dál, a ono to funguje.
Do cíle je to zhruba posledních 10 km kde nás čeká poslední brdek jménem Čupek (524m.n.m) a rovinky, i když v mém stádiu únavy už je i tenhle brdek jako velehora. Překonáváme i to a závěrečné cca 4 km po rovině se ještě silou vůle rozbíhám a vrací se mi zlehka energie, nevím kde ji beru ale běžím, předpokládám, že to je poslední záchvěv před smrtí :-D
Cílovou rovinku protínám po 22 hodinách ve 3 hodiny ráno, můj odhad byl cca 20 hodin,ale vedro a časté chladící zastávky si vybraly svou časovou daň, nicméně to momentálně neřeším, jsem ráda, že jsem to zvládla, že jsem v cíli že jsem dokončila jako jediná žena s úsměvem na rtech!
Smekám před všemi závodníky jak před těmi na předních pozicích tak těmi úplně vzadu, každý kdo se vrhl do tohoto závodu je hrdina!
Parťák Martin Buček nakonec dokončil na 4. místě celkově, a 2. v kategorii, je to borec!!! Po příchodu do chaty jsme ho našli cca o půl čtvrté ráno s hlavou v lednici a rukama plnýma jídla, hold tělo si žádalo přísun živin v podobě škvarků, slaniny a podobných dobrot :-D
Díky Romanovi za support, jsme sehraná dvojka a já vím, že bez něj bych se do cíle ani nedostala.
Po závodě jsou vždy vyzdvihováni hlavně závodníci,ale já si stojím za tím, že všichni supportéři mají obrovskou zásluhu na všech výsledcích, jsou tam po celou dobu závodu pro nás, dělají nám mámy, uklízečky, podavače jídla, vody, fanoušky, lítají po trati, mapujou, počítají časy a nespí stejně jako my....za mě poklona všem, kteří to se závodníky vydrží!
Jsem ráda, že máme konečně v Čechách tenhle druh závodu, díky za to pořadateli Liboru Uherovi a jeho týmu, který je pořádáním náročných závodů známý, je to třeba pořadatel veleznámé B7. Závod má celkově ještě pár věcí na doladění, ale též má obrovský potenciál zařadit se do závodů světové série Xtri, parametry na to rozhodně má! Areál koupaliště Olešná je nádherným zázemím a Beskydské kopce si člověk prostě nemůže nezamilovat!
Závěrem snad jen říct, že závod Grizzlyman dostál svého přísloví, a to: extrém který kouše! Kousal...a místy hodně.
Díky za tyhle zážitky, bolest odezní, ale zážitky a hrdost zůstanou navždy!