Goralman 2018

A je to tady,zahajujeme triatlonovou závodní sezónu a opět se vracíme na naše oblíbené závody k bratrům Slovákům. Letos si střihnu celou trilogii, která čítá dva poloviční horské ironmany a jednoho horského (celého) Ironmana. Trilogii zahajuji společně s Romanem a Martinem Bučkem v pozici závodníků a Lenkou Bučkovou na pozici podpory. Pro nás s Romanm je tento závod trochu významnější, jelikož zde mě loni Roman požádal o ruku no a výsledkem je,že od 16.6.2018 budeme závodit pod jedním příjmením.

Na závod vyrážíme s nadšením v pátek, ale nadšení brzo opadá, protože páteční D1 je prostě otravná záležitost ať děláte co děláte. Prezentaci stíháme jen tak tak, ale stíháme, takže všechno v cajku. Ubytováváme se v pokojíčku přímo na chatě Slaná voda, kde je i cíl závodu a musím říct, že je zde opravdu nádherně, příroda zde dýchá divokostí a přitom zvláštním klidem a nechce se Vám jít ani spát...ale druhý den se závodí, takže alou do hajan!

Ráno sjíždíme do místa startu, které je ve mětě: Námestovo, zlehka čekuju depo a soupeřky, zahlédku i bývalou Německou profesionálku Ulrike Schvalbe a vím, že právě koukám na budoucí vítězku! Lachtaní oblečky (neopreny) povoleny, takže se do nich všichni soukáme a hrneme se k vodě...hmmm je docela teplá zdá se mi. A taky že jo! V půlce dvoukilometrového plavání si říkám, že je mi tepleji než bych chtěla, ale neřeším to, protože momentálně spíš řeším svůj pocitový problém, že plavu nebo spíš neplavu. Ve vodě mám pocit, že mi to prostě vůbec neplave a že za mnou snad už nikdo není,nedokážu se usadit do pohodlné plavecké pozice a furt se tam divně melu. No nějak to uplácám říkám si, lezu z vody koukám na hodinky a čas cca 34min na 2km zas není tak tragickej jak jsem si celou plaveckou část myslela....byl to prostě jen blbej pocit.

Popadám tedy kolo a svištím to vstříc 83 km mírně zvlněného profilu, kde vím že nás všechny čekají 2x semafory kvůli opravám komunikací...modlím se abych měla zelenou a nemusela stavět, ha červená!...no nic odpočívám a házím řeč s klukama kolem,rozbaluji sváču!... blikne nám zelená všichni si :,,narveme´´ zbytky sušenek do pusy, očí i uší...a jako křečci s obrovskými tvářemi zaleháme do řídítek. Problém je, že když takhle někde hromadně zastavíte tak jet bezhákově v chumlu je trochu složitější a tak se snažím různě se tam motat a popojíždět abych nedostala náhodou penalizaci než se ten chumel rozmotá. Vyhlížím Romana abych se uklidnila, že zvládl plavání, stále nikde, dojíždí mě až v druhé půlce kola což mne uklidnujě. Kolo se mi nejede zle, pocit bych teda uvítala lepší, ale srovnatelný čas s loňskem značí o tom, že jsem se nezhoršila což je dobrá vyhlídka.

A je to tady, jdeme na běh, časy kdy jsem běh nenáviděla a ještě k tomu běh do kopců jsou ty tam a já si běh oblíbila a hlavně běhy do kopců...nesnáším roviny!!...a tak je tento typ běhu, kdy máte na 21 km 2200 m převýšení pro mě prostě ušitej na míru! Rozbíhám to a hned cítím, že to není úplně ono, ale znám se, takže počítám cca 15minut a jsem ve svých otáčkách....jenže chyba lávky 15minut je fuč a já se plazím a marně lovím běžeckou formu, do kopce lezu a tahám nohy jak po mrtvici, tohle není běh, ale výhra v plazení!!! Ohlédnu se a zamnou se z ničeho nic oběvuje soupeřka, cítím jak se moje hlava i tělo vzdává a říká...no a co no tak dneska to prostě neklapne. Nepoznávám se, kde je má bojovnost, moje závodní srdce lva, rvát se až do konce??!!! Zůstalo snad loni na Havaji a opaluje se??..nevím je mi z toho smutno, ale sakra! Já se tady přece nevzdám tohle nejsem já! Říkám si v duchu. Okamžitě přeprogramovávám mozek a ejhle..ono to jde! Nohy začínají být lehčí a lehčí,tělo ohebnější a pružnější a nabírám na rychlosti, soupeřku před sebe nepouštím, už se neplazím, ale do těžkých kopců velice svižně jdu a kde to alespoň jen trochu jde pálím běh....to že sbíhám hodně mužů mne motivuje a žene dál...ano tohle jsem já..jsem zpět!! Na nejvyšší vrchol běhu Babiu horu už vybíhám pomalu jako laňka na občerstvovačce do sebe hážu pár škvarků...ehmm musím se vždycky smát když to dělám,jelikož si vždy vzpomenu že jsem byla 10 let vegetarián..ale škvarky prostě fungují jako olej do motoru :-D

Pádím vstříc 8 kilometrovému kamenitému seběhu, tady ty seběhy jsou snad ještě horší než kopce nahoru, kolena trpí kameny se valí, zhruba v půlce seběhu se skoro poroučím k zemi, zakopávám o kámen, letím vzduchem v hlavě už mi svítí červená s nápisem:,, SEŠ v P*DELI !!´´...totálně rozsekaná! Nechápu jak, ale z téměř jistého vyorání díry do šotoliny mým obličejem se mi podařilo to ustát a dopadnout na nohu...tady prostě určitě zasáhla vyšší moc! Oddychávám si a pálím to dál, ještě stíhám zachránit týpka povalenýho po boku škarpy v křečích, házím mu své magnezko s tím ať si ho určitě vezme, že mu to určitě pomůže..kroutí hlavou, že mu nepomůže už nic :-D

Ještě kus seběhu a už už jsem na finální asi 2 kilometrové rovinaté cestě k cílovým schodům pod finálovým obloukem.Tuhle pasáž nesnáším, ta rovina mi přijde nekonečná.... S díky mě dobíhá křečovej týpek co jsem mu dala magnezium...jsem ráda, že mu pomohlo!

Povinně vybíhám schody a jsem v cíli...hurá....Lenka mi okamžitě hlásí, že Roman doběhl těsně předemnou, že měl velké problémy se zádama při běhu a hodně si ho protrpěl. Martinu Buček si odnáší 4. místo, s tím že na třetí mu scházely asi cca 4 vteřiny..veeelká škoda!!!

Co dodat, plavání a kolo byly mé standartní výkony, na běhu jsem díky velkému zaváhání a nesrovnání mé hlavy ztratila hodně času, ale třetí místo v kategorii to ještě dalo. Tyhle závody mě vždycky utvrzují v mém motu, že Hlava je silnější než všechny svaly na těle a nikdy nenech strach z prohry vyřadit tě ze hry!