BLACKLAKE - extrémní dlouhý triatlon Černá Hora

Když se v zhruba v půlce léta na internetu objevila upoutávka na zcela nový extrémní triatlon v Černé Hoře, něco mě na něm hluboce zaujalo, ani vlastně nevím co, možná to byla ta nádherná příroda ve které se tento závod měl konat.

Datum 5.Října sice zavánělo spíše zimou a ošklivým počasím, ale promo celého závodu mě nadchlo natolik, že jsem nad okolnostmi nikterak neuvažovala a rovnou se přihlásila. Když pak od organizátoru začaly vykukovat zprávy typu: naší snahou je udělat z tohoto triatlonu to nejtěžší co je, začala jsem to brát jako výzvu a začala jsem se těšit víc než dost! Pořadatelé se poslední dobou předhánějí kdo udělá extrémnější závod, tak je potřeba otestovat i tento.

A tak se ve složeni Já, Roman a Martin Jakšl začátkem Října vydáváme do Černé Hory,města Zablijak do oblasti Durmitor park. která nás okamžitě pohlcuje svou krásou, kdyby tu bylo více jezer asi by se Durmitor park dle přírody dal nazvat druhým Norskem. Jelikož nás hned druhý den přivítá téměř zimní počasí, tedy cca 3 stupně a celodenní slejvák tak s nervozitou sleduji předpověď počasí na sobotní závod. K tomu se dva dny před startem moje tělo začne bránit a vhazuje do placu chřipkové příznaky, aktivuji veškeré alarmy a snažím se chřipku vyděsit, daří se, uffff!

Nadešel den D, kdy se v brzkých ranních hodinách přesouváme do místa stratu, tedy přímo k jezeru Blacklake, čeká mě 3,8 km plavání ve vodě ,která má momentálně cca 13°C, 187 km na kole skrze tuto kopcovitou oblast Černé Hory a jako třešničku na dortu si pak ještě střihnu 42km dlouhý maraton přes skaliska Durmitor parku....jak dlouho by to mohlo trvat?.....to nikdo netuší! Tento závod se koná poprvé a na otázku jak dlouho by nám závod mohl trvat, nám organizátoři odpověděli, to nikdo neví, jste takové testovací prasátka..... :-D

Ze 43přihlášených závodníků nás na startu nakonec stojí pouhých 29, ze 4 přihlášených žen pouze dvě, Já a jedna Slovinka. Nevím jestli zbytek vyděsila náročnost nebo předpověď počasí a nebo něco jiného, ale nejsou tady. Českou Republiku reprezentuji Já a náš nejlepší triatlonista, legendární Petr Vabroušek kterého tipuji na vítěze .

Je 5 hodin ráno, hrstka bláznů oděných do všeho neoprenového co doma našli, stojí na břehu temného mlžného jezera, všem se kouří od úst, venkovní teplota je pár stupňů pod bodem mrazu, marně v té mlze hledáme osvětlené bójky podél kterých máme plavat. Opodál postává hlouček věrných supportérů zabalený v čepicích a zimních bundách. Všichni víme, že dnešek bude náročný, ale všichni jsou veselí a nedávají na sobě případnou nervozitu znát. Zazní startovní výstřel a vrháme se do vody, nechávám se pohltit ledovým jezerem a plavu v klidu v závěsu za nějakým závodníkem, doplavávám na konec prvního jezera lezu z vody přebíhám cca 100 metrový suchý úsek mezi jezery a vrhám se druhého menšího jezera, které se mi zdá o chlup teplejší, mám trochu problém vidět bójky, v mlze se ztrácejí i přes to, že jsou osvětlené. Celé druhé jezero obeplavu a znova vylézám a přebíhám zpět do prvního jezera. A zde nastává největší kámen úrazu, je taková tma a mlha, že není vidět nic, respektive žádná bójka, sakra kam mám plavat???.....koukám kolem sebe, ale jsme natolik roztahaní, že nevidím ani žádného závodníka,říkám si, hmm to jsem asi solidně poslední, když tu nikdo není a nabírám zhruba směr, sem tam v dálce zahlédnu mihnoucí se světlo bójky a tak vím, že plavu správně, uf aspoň že tak. Na otočce stejný scénář, zase bójku na druhém konci jezera nevidím, a tak opět nabírám směr doprostřed jezera,začínám zlehka cítit chlad na nohách i rukách skrze neoprenové botičky a rukavice, nedokážu odhadnout jak dlouho již plavu, hodinky jsem si zapomněla vzít, ale vzhledem k tomu že se neustále snažím v dálce zahlédnout bójku tak vím, že plavání nebude jedno z těch nejrychlejších. Bojka spatřena beru jí útokem, šup kolem a už si to plácám směr břeh. Vylézám z vody, kde už čeká Roman s Martinem, ptám se jak dlouho sem plavala? Jsem poslední???? Čas 1hodina a 20minut opravdu není nic excelentního, ehmmmm umím to i lépe, ale vzhledem k tomu, že Roman hlásí, že jsem osmý závodník z vody ...co??!!....a první žena tak to vlastně není zas tak špatné. Problémy s hledáním bójek měl opravdu každý.

Za pomoci Romana se peru s neoprenem a veškerým lachtaním náčiním, venku teplota na bodu mrazu,klepu zubama, adrenalin a teplý čaj mě zahřívá. Vím, že se musím poctivě obléct protože zamrznout na kole by mohlo být dneska fatální, kolem pobíhá filmový štáb a pokládají mi různé otázky, jako kluci!!!....to jste si vybrali fakt super chvilku, snažím se odpovídat, ale se zamrzlou ztuhlou pusou a snahou zakrýt holou zadnici to moc nejde, vysoukám ze sebe pár anglických vět, ale má jinak vytříbená angličtina momentálně působí víc než tragicky,nehledě na to že vůbec nevím co jim mám na ty inteligentní otázky tipu Kam jedu? a proč to dělám ?...odpovědět :-D

Po bitvě v depu konečně vyrážím na 187 km dlouhé kolo, prvních 30 km si to svištím po rovině a z kopce hodně rychle, problém je, že o to víc tělo zamrzá. Díky otužování to dokážu poměrně v klidu a v pohodě snášet, zima mi je, ale hlava to neřeší a toleruje to jako normální stav

Kochám se neskutečnými výhledy hor odkud začíná z pod mlhy vykukovat slunce. Ano sluníčko dnes bude, ale i tak se odpoledne teplota nevyhoupne výš jak na 13°C Po krásném svezení se z kopce, ale samozřejmě následují přísný kopce nahoru, hmmm aspoň se zahřeju, jo zahřála jsem se, ale až na 90 km kde mi konečně rozmrzly chodidla, které jsem do té doby měla jako kostky z ledu. Roman s Martinem mě v pozici Supportů poctivě krmí a zásobují vším na co mám chuť.

Musím říct, že kolo je zde zážitek, prudké dlouhé sjezdy. ale i výjezdy, nějaké ty roviny kde to sviští jako blázen, výhledy k nezaplacení, prostě krásná cyklistika. Poslední 13 km dlouhé stoupání už je hodně bolavé, možná i trochu víc než hodně k tomu začíná slušně pršet, ale vím že je to poslední kopec a pak už jen 17 km houpačky do druhého depa, kam přijíždím už za solidního deště.

Fuj, vezměte si to kolo a někam ho zahoďte říkám klukům :-D , neeee to berte s rezervou, to je můj miláček, ale teď budem chvilku jako pohádaný. Pod dekou na dešti se převlékám do běžeckého, nohy mám jak kameny a nevěřím, že bych se mohla rozběhnout, ale popravdě to nevěřím nikdy :-D Jako žena zůstávám na trati jediná, druhá žena vzdala už na kole, Roman se směje, že jsem zas jak ten poslední Mohykán :-D

Roman už je kompletně připraven na to se mnou vyběhnout, zde je nutný běžecký support pouze na poslední 4km, ale pokud je to dovoleno tak si Roman rád zaběhne celou běžeckou část se mnou, pak se aspoň může chlubit, že uběhl maraton :-D :-D

Vybíháme, čeká nás 10 km po silnici než naběhneme do horského terénu, ani jeden ještě netušíme co za šílenost nás čeká, myslím, že to netušil vůbec nikdo. Máme co dělat abychom stihli stop-time pro vstup do hor, dobíháme společně ještě s jedním závodníkem na pomyslnou bránu, kde začíná horský terén. Pořadatel nás vítá se širokým úsměvem a říká, že jsme poslední dvě dvojce, které pouští do hor a že je nutné abychom šli společně dokud nesejdeme z hor, protože se do těch nevětších hor dostaneme za tmy, tak ať se kvůli bezpečnosti držíme ve čtyřech - tedy Já, druhý závodník a naši supporti. Všichni přikyvujeme a vydáváme se směrem k rozeklaným skalnatým horám. Chytají mě mdloby, bože však já těm klukům určitě nebudu stačit, budu je zdržovat, bohužel opak je pravdou, s Romanem bereme horský terén útokem a jsme jak kamzíci, zatímco kluci se plazí jakoby v životě neběželi v horách, sakra tohle není dobrý říkám si, to jsou takové dvě koule na nohách...chvilku přemýšlím že bychom jim utekli ale pamatuji na slova pořadatele a tak čekáme. Kluci se omlouvají že nás zdržují, krčím rameny a říkám v pohodě, hlavně opatrně ať někam nespadnete, ale v duchu vím že tohle bude problém. Po cestě nabíráme další dvojici, začíná padat tma a tak vytahujeme čelovky, ke tmě se přidává sníh a vítr a tak se oblékáme do skvělých bund KILPI HURICANE, musím říct, že tyhle bundy byl naprosto skvělý tah, do hor jsou jak dělané,nepropustí déšť ani vítr a na druhou stranu skvěle dýchají, takže se v nich ani trochu nezpotíme a udržujeme si komfortní teplotu. KILPI díky za ně!

Ve tmě, větru a chumelenici lezeme po čtyřech a stoupáme na vrchol Sedla, ne tady se běžet opravdu nedá, na vrcholku trochu bloudíme a nemůžeme nikdo najít cestu, nakonec nacházíme a čeká nás sestup dolů. Kdo by si řekl, že těď už to dolů bude brnkačka tak je na omylu....pod nohama se sunou kameny a jediná chyba by mohla znamenat fatální projetí se někam dolů do temnoty. Sestup je snad ještě pomalejší než výstup, připadá mi to tak trochu jako boj o přežití, ale jak říká kamarád Martin zážitky nemusí být hezké, hlavně že jsou silné, a tohle to plní na 100%. Opět bloudíme a hledáme cestu, GPX mapa, kterou máme v hodinkách nesouhlasí, potkáváme horského vůdce, který na nás čeká aby s námi šel dolů z hor. Chvilku s ním porovnáváme GPX mapy v hodinkách a zjišťujeme že on má částečně jinou mapu, ale prý je to oficiální mapa od pořadatele. Tak já tedy nevím co teď, ztrácím veškerý náboj do závodu, suneme se jak slimáci, nebaví mě to. Neustále stojíme a čekáme na čtveřici kluků, kteří jsou naprosto k.o. poskakuji tam jak králíček duracel a jsem dost naštvaná. Říkám průvodci, prosím Tě mohli bychom jít????? Kouká na nás přísným zrakem a říká, ok vy běžte, ještě rychle ověřujeme mapu a během 2 minut je nevidíme. Nabíráme rychlost a doslova letíme po trase. Míjíme obrovské rokliny, kam mě děsí se s čelovkou jen podívat aby se mi nezamotala hlava, ale jsem ráda že jsme konečně v pohybu. Tohle mě baví, hned mám zase radost!

Dostáváme se dolů z hor necháváme za sebou dalšího závodníka a obběháváme jezero, koušeme kilometry a já vím, že teď se do cíle dostanu i kdybych tam měla dolézt po čtyřech už to není daleko cca 10 Km. Únavu cítím, ale nic extra strašného co by se nedalo přežít, na tohle už jsme zvyklá. Jenže tak trochu zapomínám na čas, zapomínám na to jak extrémně moc jsme se zdrželi v horách..... Půl hodiny po půlnoci dobíháme na občerstvovačku na 36 km kde dostávám info, že to do cíle nestihneme včas a že už tam nikdo nebude, tak prý bude lepší když skončíme zde! ,,Cože??!!!! jako co!! Do prdele!!! Vždyť je to do cíle 6 km už relativně pohodovým terénem, já tam chci, já tam musím!!!!" Jenže osud v tuhle chvilku nestojí při mě v dobrém a nehledě na to jak moc do cíle chci, poroučí mi vrátit čip a tento závod si do deníčku zapsat jako nedokončený. Pro mne velké zklamání....ještě teď si v hlavně promítám situace a momenty, kdy jsem měla věci udělat jinak, měla jsem porušit slovo pořadateli a nedržet se s druhým závodníkem?...nevím...bylo asi mnoho okamžiků kde se dal scénář změnit tak, že bych nakonec cíl stihla, ale osud to chtěl jinak.

O náročnosti celého závodu svědčí i to, že do cíle se dostalo pouze 12 závodníků a to pouze tři závodníci do černého cíle na vrchol hory Savin Kuk a zbylých deset závodníků do bílého cíle pod horou Savin Kuk. Vítězem se stal ,jak jsem správně odhadovala náš Petr Vabroušek s časem těsně pod 16 hodin, alespoň někdo uhájil barvy České Republiky s gracií!

Ano, pořadatelé dostáli svého slova, že se pokusí udělat nejtěžší triatlon co zatím existuje, povedlo se, kombinace terénu a podmínek z tohoto závodu udělala doslova bojovku. Škoda, že závod v podobě jaký byl letos se již nikdy neuskuteční, pořadatelé se rozhodli na příští rok udělat snazší variantu a vynechat onen horský běh. O to víc je pro mě tohle nedokončení hořké, a po pravdě ještě dlouho to budu v sobě zpracovávat než se s tím smířím a nechám to jít.

Velké díky patří jako vždy mému drahému muži Romanovi bez jehož podpory bych závodit rozhodně nemohla. Dále Martinovi Jakšlovi za supporta na pozici dvě a též řidiče číslo jedna, jeho ženě Barči za to že ho s námi pustila. Vám všem za obrovské fandění a podporu z domova u sledování gps trackerů na počítači, taky za to, že vytrvale čtete moje sáhodlouhé reporty!

Dále mým partnerům:

společnosti KILPI za poskytnutí kvalitního horského oblečení, bundy Kilpi Huricane a kalhot Kilpi Hosio které nás ochránilo před nepříznivým počasím v horách.

Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a.s.

Amylon a.s.

Fyton Jihlava

Autodoplňky Jamar Jihlava